Děti mě neustále učí. Hlavně to, abych se při jejich (najednou zvláštním) chování ohlédla sama do sebe. Jako dnes. Muž se synem odjeli na chatu. Včera jsme to probírali a já váhala, jestli jet s nimi. Přeci jen se 14 denním mrnětem mi tam dost věcí chybí (mě, Anetce určitě ne). Rozhodli za mě – naložili auto věcmi potřebnými k dalším opravám a prohlásili, že už se nevejdeme.

A tak jsem si řekla, že to bude taky fajn. Užiju si den jen s malou, vezmu jí na procházku, když bude spát, taky si odpočinu, dopoledne s ní v šátku uklidím apod. Syn si navíc taky užije jen tatínka, což potřebuje.

Ráno jsem se vzbudila s rozpoložením, které přesně vystihovalo povahu Vah. Věděla jsem, že bych mnohem radši nechala malou spát na zahradě v kočárku, se synem zasela první zeleninu, dívala se do korun borovic a plánovala s mužem další zásahy do stavby. Zůstala jsem ale doma a sama sebe přesvědčila, že mi nevadí strávit nádherný den ve městě.

Koho jsem ale neoklamala, byla dcera. Netušila jsem, že i dvoutýdenní novorozenec tolik vnímá matčinu náladu. Od rána byla uplakaná, neodložitelná. Krom hodiny v šátku prakticky vůbec nespala. Usnout dokázala jen na mém břiše, a pozdě odpoledne odpadla u prsa. Jen jsem se pohla, pláč.

Plány byly fuč. Procházka se nekonala, protože po pár hodinách jejího řevu jsem pak půl dne brečela i já. Naštvaná. Na sebe, že jsem nejela, na chlapy, že si užívají přírody a já chci taky, na celý svět. Na malou, proč proboha bulí a nespí, když den předtím byla ukázkové zlaté hodné miminko.

A když jsem se v podvečer smířila s tím, že teda strávím den v posteli s prckem u prsa, zázrakem se zklidnila, usnula a čtvrtou hodinu v klidu spí. Pravda, u mě. Zatímco já jsem měla možnost si přečíst knížku.

Koukala jsem na ní, říkala si, a tos nemohla být takhle v klidu i přes den? A pak mi to celé cvaklo dohromady. Jak by mohla, když ve mě se mlátí tolik emocí? Sama jsem byla uzlíček nervů, které šestinedělní hormony ještě podpořily. Jakmile jsem se uklidnila já, uvolnila se i ona. Pro mě velká škola. Vím, že u staršího svými náladami jeho chování ovlivňuji, neměla jsem ale ani ponětí, že tohle způsobím i u novorozence.

Nezapomínejme tedy, milé maminky, podívat se nejdříve na své nálady, rozpoložení. Možná pak chování svých dětí pochopíme snáz.