Peklo jménem noční (ne)spaní a co nám nakonec pomohlo

Peklo jménem noční (ne)spaní a co nám nakonec pomohlo

O dětech jsem před prvním porodem netušila nic. Nikdy jsem miminko nechovala, natož abych měla nějakou představu o jeho potřebách nebo spánku. Než se mi narodil syn, myslela jsem si, že věty typu Už nikdy se nevyspíš, jsou přehnané. Sice mi rodiče vyprávěli, jak nespící dítě jsem byla já, ale říkala si, že to zveličují.

NO a pak jsem byla vhozena do reality.

Zhruba do 6 měsíců spal syn jako většina kojenců. Přes den si dal 2x 40 minut, v noci se budil na kojení každé 3 hodiny. Spal v postýlce, já měla postel vedle něj. I tak mi přišlo, že ten spánek není nic moc. Vždyť spoustě kamarádek spaly děti od třetího měsíce skoro celou noc. Nebo alespoň zvládly spát delší časový úsek…

 

Zásadní zlom přišel někdy v 7.- 8. měsíci. Přestala jsem ze zdravotních důvodů kojit (a mrzí mě to, teď bych hledala jinou cestu). O pár týdnů později se začal budit každou hodinu, obvykle s velkým křikem. Den co den. V čase kolem úplňku se intervaly zkracovaly i na dvacet minut. Vstávala jsem. Nosila. Konejšila. Vařila Sunar. Podávala dudlík. Počítala, kolikrát vstává. Pila litry Coly a jedla tuny čokolád. Fňukala kámošce do telefonu. Chodila jsem spát v 8 večer, do půlnoci k němu vstával muž, a pak až do rána jsem přebírala štafetu já. Tři noci jsem zvládala nespat, čtvrtou jsme se prohodili a staral se tatínek, abych nabrala trochu sil. A znova…

Tohle období trvalo skoro rok, do cca 20 měsíců. Byli jsme chodící mrtvoly, zatímco synek měl energii za nás všechny. Nenáviděla jsem uspávání a večery. Děsila jsem se každý noci. Z utišujícího „prosím, spinkej, zlatíčko“, se nad ránem stávalo vzteklé a zoufalé „tak už doprdele aspoň chvíli spi“. Byla jsem protivná, unavená, permanentně naštvaná na celej svět. Proč já? Proč jiný děti prostě spí a to naše ne? Co sakra děláme blbě?

Zkusili jsme snad všecko:

  • společné i oddělené spaní
  • spaní v nosítku na mě
  • změnu stravy na noc i přes den
  • vyměnili umělé mléko
  • jestli mu není zima / horko
  • změnili prostředí
  • přestěhovali postýlku
  • jiný čas uspávání
  • změnu rituálů
  • zavedli klidový režim
  • zkusili naopak větší vybití energie před spaním
  • homeopatický sirup Sedalia
  • Nurofen při pocitu, že bolí zuby atd.

Nezabíralo nic, nebo jen na chviličku. Jediné, co jsme nikdy nezkusili, bylo nechat ho vyřvat. Byla jsem sice od svého dítěte dost odpojená, vyšťavená a moje intuice se toulala stovky kilometrů daleko, vyřvání ale bylo pro mě něco nepřijatelného. Neříkám, že jsem nad tím ze zoufalství neuvažovala. Jasně, že jo. Ale tak nějak jsem věděla, že tohle by bylo prostě špatně.

 

Pořád dokola jsme ten spánek řešili. Četla jsem diskuse na netu. Mluvila s kamarádkama, který měly vesměs to štěstí, že jim děti spaly dobře. Stále jsem se ptala proč, vždyť to přece není normální.

Až mi jednou jedna úžasná žena řekla, „tak to prostě přestaň řešit, přijmi to jako fakt, že blbě spí a zařiď se podle toho. Nesleduj hodiny, nepočítej, jak často se budí. To tě jen frustruje a vysiluje“. Tak jsem to zkusila. Chodila spát s ním přes den i večer kolem 8. Doma odpočívala, co to šlo, i za cenu bordelu nebo neuvařeného jídla. Kolikrát si vzala knížku, když si sám vedle mě hrál. Zrušila pracovní pidiúvazek. Přestala jsem si ten odpočinek vyčítat. Zklidnila jsem se. Večer začal uspávat muž, který měl víc trpělivosti, než já a nepřenášel tak na syna nervozitu.

A ono se to pomaličku začalo měnit. Do dvou let se pak budil cca 3x za noc, což už byla oproti tomuhle nádhera. Pak přišlo pro změnu období nočních děsů, které bylo též velmi výživné. Když mu bylo 2 a 3/4, narodila se dcera. On začal spát na pár týdnů celou noc. Teď jsou mu 4 a kousek, a stále je většinou 1-2x za noc vzhůru. Spí neklidně, cestuje, má živé sny. Potřebuje v noci u sebe tátu. Už mám vypozorované, že skutečně musí být doma pohoda, my s mužem v klidu, a pak jsou noci lepší.

 

Ta osvícená žena mi taky doporučila web Prosím, spinkej. Myslím, že ten nám bez nadsázky zachránil život, vztah k synovi, a ukázal jiný pohled na dětský spánek. Vůbec mě tenkrát totiž nenapadlo, že u malých miminek že je časté buzení dokonce žádoucí. Nenapadlo mě ani to, že syn zrcadlí mě a moji nervozitu. Z další noci. Z toho, že nic nestíhám, že jsem utahaná, že nemám žádnou energii a prostor pro sebe. Z toho, že si ho beru do postele, ačkoli jsem byla proti tomu.

Nenapadlo mě, že toho přes den zažívá tolik, že se mu vše v noci vrací a sám neví, co se sebou. Že možná zpracovává nějaké trauma z porodu, který nebyl jednoduchý a byli jsme od sebe separování. Nedošlo mi, že možná tím buzením volá po pozornosti, které mu třeba přes den dávám méně, než by potřeboval. Nenapadlo mě ani to, že možná nemá čas vstřebat změny, které děláme – sice ho vezmeme do společné postele, ale protože se to ani po týdnu nelepší, zkoušíme zas něco jiného.

Když jsem tohle všechno pochopila, brečela jsem. Vážně je možný, že to mizerný spaní je zčásti mojí vinou? Že spoustu těch nervů jsme si mohli ušetřit? Je to dost pravděpodobný. A proto teď, když autorka webu Lenka Medvecová – Tinková, spánková antropoložka mimo jiné, vydala knihu S láskou o dětském spánku, nemohla jsem si jí nekoupit. Dostala jsem odpovědi na spoustu otázek, viděla jsem se v mnoha příbězích. Jo, zas si u ní trochu pořvala. A mám obrovskou potřebu doporučit jí všem, kdo prochází něčím podobným jako my.

P.S. Druhorozené je 20 měsíců. Žádný super spavec to taky není. Stále kojím, hlavně v noci. Spí se mnou v posteli od 4 měsíců. Budí se někdy 10x, jindy 3x za noc. Neřeším to. Jednou se k tomu celonočnímu spánku dopracuje.

Špindlerův Mlýn – Údolí Bílého Labe aneb cestou plnou vodopádů (10 km)

Špindlerův Mlýn – Údolí Bílého Labe aneb cestou plnou vodopádů (10 km)

Víte, že v Krkonoších existuje projekt Krkonoše bez bariér? Správa Krkonošského národního parku připravila několik turistických tras, které jsou vhodné pro vozíčkáře, rodiče s kočárky či malými dětmi. Jednou z nich je cesta údolím Bílého Labe, kterou jsme šli v roce 2015, a na které náš syn udělal první samostatné krůčky. Trasa je celá asfaltová, mírně stoupá, jen závěrečný kopec je náročnější. Ale za tu nádheru, kterou uvidíte, to stojí. Navíc vás na konci čeká Bouda U Bílého Labe, kde si můžete dát občerstvení.

Auto nechte na parkovišti u dolní stanice lanovky na Medvědín. Vyjděte po modré turistické značce směr Bouda U Bílého Labe a držte se jí po celou dobu. Ještě před prvním rozcestím budete míjet řopík.

Na rozcestí Pod Dívčí strání se dejte vpravo. Po kilometru už na vás čeká Velký vodopád, první z řady 🙂 Následuje vodopád Velký Skok, Balvanový vodopád, Dlouhý vodopád a Plotnový vodopád. Když zvednete hlavu, můžete se kochat pohledem na Kozí hřbety.

Za Balvanovým vodopádem se nachází dětské hřiště s prolézačkami, houpačkami, klouzačkami, ohništěm. Je fajn, když se tu děti moc neutahají :D, protože pak na vás čeká ono větší stoupání, až k restauraci.

V Boudě u Bílého Labe se lze dobře najíst, i když ceny nejsou úplně lidové…na druhou stranu, v Krkonoších, a ve Špindlu obzvlášť s tím člověk tak nějak počítá.

Zpátky se vracíte stejnou trasou. Ujdete celkem 10 km. My to měli na celý den, jelikož syn chtěl střídavě chodit, nosit, lézt, zkoumat vodopády a samozřejmě si pohrát na hřišti. Trasu využívají i cyklisté a také ubytovaní hosté Boudy u Bílého Labe. Můžete tedy potkat i auto, ale při naší túře v půli července tu projelo snad jedno.

Fotky vodopádů – Hynek Vermouzek. 

 

Za humny je krásně…a kolikrát trvá, než nám to dojde

Za humny je krásně…a kolikrát trvá, než nám to dojde

Přišel podzim, dny se krátí a na mě padla před pár dny nějaká deprese. Letos jsme toho moc nenacestovali. Kromě červnových Jizerek jsme nebyli prakticky nikde. Začátkem roku onemocněla dcerka a táhlo se to s ní až do začátku května. Venku začínalo svítit sluníčko, oteplovalo se a my místo výletů trávili čas doma, často v horečkách. Nebyl to vůbec hezkej čas. Tolik plánovaných akcí jsme díky náhlým teplotám rušili. Hodně strachu si užili. Až po několika měsících trápení přišla diagnoza – mononukleoza, a zřejmě i prodělaná chřipka. Všechno se sešlo najednou a pěkně to s tím ročním tělíčkem zamávalo.

Tropické léto výletům nepřálo vůbec, v autě bez klimatizace umíráme po 10 kilometrech. Takže jsme se přestěhovali na chatu, kde se vedra dala snést. Děti měli bazének a řeku, spalo se venku, sprchovali jsme se venkovní sprchou, běhali po lese, muž ráno odjížděl 35 km do práce a večer se vracel.

A když už se počasí umoudřilo, téměř chcíplo naše stoleté auto. Muž s ním byl ochotnej dojet zase maximálně na tu chatu… 😀

Teď, v tomhle babím létě, kdy už jsme pojízdní a já začala myslet na nějakou krátkou Šumavu nebo Křivoklátsko, jsem pro změnu vyfásla antibiotika a užívám si s boreliozou. Dcerka už 10 dnů nespí, vypadám jak mrtvola, stejně tak se cítím. Chybí mi energie na cokoli. Na to nabíjecí slunce koukám leda z okna.

Seděla jsem o víkendu pod stromem na chatě a tak si pofňukávala. Já chci jet někam na vejlet. Neumím sedět na místě, potřebuju poznávat nová místa, být venku. A pak mi to seplo. Vždyť my neznáme ani to nejbližší okolí chajdy. Tři roky tam průběžně makáme, maximálně blbneme na zahradě, ale kolem je tolik krásných míst. Mockrát jsme si říkali, kam se podíváme, a nakonec to přes samou práci nevyšlo.

Tak jsme vyjeli. Do vedlejší vesnice. Vyšlápli si lesem kolem skal na nádhernou vyhlídku. A slíbili si, že veškeré rekonstrukční práce, které jsme příští rok chtěli udělat, odložíme na někdy…Až děti budou větší a nebudou nás chtít mít za zadkem. Až na společné výlety nebudou mít náladu. Příští rok (a teď, dokud je hezky) budem ty chatařský víkendy trávit tak, jak jsem si vysnili, když jsme jí kupovali. Toulat se v přírodě, poznávat okolí, odpočívat!! a prostě být spolu. Vždyť za humny je tak krásně.

Z Pomezních Bud na Jelenku a zpět (nebo bez kočárku až na Sněžku)

Z Pomezních Bud na Jelenku a zpět (nebo bez kočárku až na Sněžku)

Touhle trasou se (od Jelenky) bez kočárku dostanete pohodlně až na Sněžku. Pokud máte k dispozici ergonomické nosítko, šátek, popřípadě krosnu, můžete na Jelence nechat kočárek uschovaný a vyšlápnout na naši nejvyšší horu.

Zaparkujte na Pomezních Boudách u Infocentra a po žluté (asfaltka) začněte stoupat k chatě Jelenka. Celou cestu potlačíte kočár prudce do kopce, však Jelenka leží ve výšce 1260 metrů nad mořem. Za sportovní výkon budete odměněni krásnými výhledy, výbornou limonádou a palačinkami. Lze se tu i ubytovat. Zpátky se vraťte stejnou trasou. Na Jelenku je to z Pomezních Bud cca 3,5 km.

Pokud budete chtít pokračovat dál na Sněžku, máte dvě možnosti. Za Jelenkou u Emmina pramenu vyjděte po červené cestou česko-polského přátelství, nebo po zelené, traverzem po Obřím hřebeni. S dětmi na zádech či maličkými chodci zvolte určitě cestu česko-polského přátelství. Je schůdnější a také o 1,5 km kratší. Údajně patří k těm nejlehčím výstupovým cestám. Je kamenitá, plná kořenů, ale nečeká vás tu žádné strašné stoupání ani nezvladatelné úseky. V jednom směru měří trasa 3 km.

Traverz bych s malými dětmi nešla, není to úplně pohodová trasa, hlavně po dešti. Cesta je typicky horská, jsou tu kamenná pole, kořeny, občas se člověk prodírá kosodřevinou. Několikrát jsem se viděla válet se ve stráni v kleči :D. Na druhou stranu, ten výhled je úžasný a zase si člověk prohlédne hory jinak, než když jde hřebenovkou. Traverz končí nad Růžovohorským sedlem, asi 750 m od vrcholu Sněžky. Z Jelenky měří trasa v jednom směru cca 4,5 km.

Ubytování v Jizerkách – rekreační dům Josefův Důl

Ubytování v Jizerkách – rekreační dům Josefův Důl

Máme dvě akční a hlučné děti. K tomu dva psy, kteří sice ne vždy, ale dost často cestují s námi. Dáváme tedy přednost ubytování v soukromí, v ideálním případě si pronajímáme celý objekt se zahradou. Bývá to sice finančně dražší varianta, než kdybychom jeli do penzionu (a to nejsme nároční, nepotřebujeme moc místa ani nijak luxusní vybavení), ale nechci na dovolené řešit to, že děti řvou, dupou, psi štěkají a někoho rušíme. Toho si užíváme dost v paneláku. Teď po dovče v Jizerkách jsem chodící encyklopedie serveru e-chalupy.cz, protože jsem tam hledáním ubytování strávila snad 14 dní 😀 Nakonec jsme vybrali, a teď vám můžu doporučit jednoduše zařízený, ale příjemný domeček v Josefově Dole.

Rekreační dům nemá žádné webovky, najdete ho jen na zmíněném webu. Leží kousek od vlakového nádraží v Josefově Dole, v části Antonínov. Je ideální pro max. 6 lidí. Na webu sice uvádí, že se tam vejde 8 lidí, ale znamená to, že dvě osoby musí spát v obýváku na rozkládacím gauči, což někomu nemusí vyhovovat zejména z důvodu absence soukromí.

Neubytovával nás majitel, jelikož sám v tu dobu odjížděl na dovolenou, ale pán, který se mu o dům v jeho nepřítomnosti stará. Komunikace na jedničku.

V chaloupce najdete předsíňku, prostornou a opravdu slušně vybavenou kuchyň (lednice, mikrovlnka, el. trouba, toustovač, dokonce tu byl i lis na česnek 😀 a další nezbytnosti), koupelnu s vanou, velký obývák, ze kterého se vstupuje do dvou ložnic. V podkroví je ještě další ložnice, my ji nevyužili, jen jsme tam nakoukli.

U domečku je oplocená zahrada s posezením, gril, pískoviště s hračkami, tři houpačky. K dispozici jsme měli i nafukovací bazén (ovšem chyběla bazénová chemie).

Přijet lze až k domu, parkovat se ale musí na cestě kousek od něj. S sebou si musíte vzít vlastní ložní prádlo. K dispozici byla i dětská cestovní postýlka (bez matrace). Psi sem mohou 🙂

Strávili jsme tu letos v červnu 12 dní a byli jsme naprosto spokojeni. Naší prioritou byla zahrada a nízká cena. Za týden (mimo sezónu) jsme platili 5600 Kč, a i když zbytek dovolené už do sezóny zasahoval, majitel nám počítal levnější cenu pro celý pobyt. Elektřina se platí na konci pobytu dle spotřeby.

Klady:

  • velká oplocená zahrada pro děti
  • prostorný dům
  • dobře vybavená kuchyň
  • kamna zabezpečena mříží
  • vana v koupelně
  • komunikace s majitelem, navíc se i po skončení dovolené zajímá o to, jak jsme byli spokojeni
  • třešeň na zahradě a lesní jahody u plotu 🙂
  • kousek na vlak, kterým jsme jezdili na výlety
  • večer naprostý klid
  • cena

Zápory

  • nelze parkovat přímo u objektu
  • v ložnicích absence tmavších závěsů, takže děti vstávaly s východem slunce 😀
  • kdo je pintlich na čistotu, mohl by mít problém s tím, že to nebylo úplně 100% – někde byl prach (pod postelí, za skříňkami, gaučem apod.) Kuchyň, postele, koupelna, skříně ale byly naprosto v pořádku.
  • plusem je bazén, nicméně chyběly jak testovací pásky, tak chemie. Pásky jsme si koupili, voda byla přechlorovaná, tudíž nepoužitelná. Toto jsem ale pak psala majiteli, takže je možné, že další návštěvníci už budou mít vše k dispozici.

Sumasumárum – ubytování můžu s klidným svědomím doporučit každému, kdo nepotřebuje luxus, nevadí mu starší vybavení, ale hledá příjemnou střechu nad hlavou za rozumné peníze.

P.S. Na fotky interiéru musíte kouknout na web, jelikož jsem blogerka na houby, vůbec mě nenapadlo si to uvnitř vyfotit 😀

Z Josefova Dolu k Josefodolské přehradě

K Josefodolské přehradě se s kočárkem dá jít velice pohodlně z Hrabětic. Nenáročná cesta bez stoupání. Jelikož jsme byli ubytování v Josefově Dole a silnice mezi ním a Hraběticemi byla uzavřená, rozhodli jsme se vyrazit přímo „z domova“.

Délka trasy závisí na tom, odkud budete vycházet. My šli pěšky procházkou od vlakového nádraží (ale šli jsme průběžně celé odpoledne se zastávkou na hřišti, na zmrzku atd.), takže celý výlet měl skoro 9 km.

Pokud budete mít auto, doporučuji dojet až na parkoviště Ski Areál Josefův Důl (na konci obce) a vyrazit pěšky odtamtud. Cesta k přehradě pak měří asi 1,5 km. Trasa stále stoupá, takže se s kočárkem trochu zapotíte, ale vede lesem po asfaltce a jde se příjemně.

Pozor na cyklisty, kteří cestu rádi využívají a z kopce frčí poměrně rychle.

Na hrázi se to hemží inline bruslaři a vůbec se jim nedivím, ten asfalt je pro ně úžasný.

Zpátky se můžete vrátit stejnou cestou, nebo si výlet prodloužit a podél přehrady dojít třeba na Kristiánov a Novou Louku, nebo opačným směrem přes Hrabětice až na Královku.

Náš vozový park: Britax B-Motion 3

Když jsem před třemi lety řešila, za jaký sporťák vyměnit hlubokou korbičku, byla jsem úplně ztracená. Nechtěla jsem se hodiny probírat kočárkama. Vlastně jsem ani nevěděla, co od něj čekat. Jediné mé požadavky byly skladnost, dobrá manipulace a teréňák. Měla jsem v plánu koupit bazarový, však jsme kočár do té doby využívali sporadicky a myslela jsem, že do budoucna to bude stejně. Nakonec mi byl doporučen Britax, tehdy docela novinka na trhu. Okoukli jsme pár videí na youtube, nadchla nás hlavně úžasná skladnost, a tak kočárek putoval domů. Nový, bez vyzkoušení. A byla to hodně dobrá volba.

Neumím psát recenze, takže nevím, jestli mají mít nějaký formát nebo ne 😀 Čekejte jen moje zkušenosti.

Máme Britax B- Motion 3, tedy tříkolku. Kočár jsme kupovali začátkem roku 2015, oproti dnešním modelům mu spousta vychytávek chybí. Píšu pouze o sportovní verzi, nikoli o podvozku s hlubokou korbičkou. Neřeším design, na tom mi nijak zvlášť nezáleželo. Jak ho tedy hodnotím?

 

Klady

 

+ Úžasně skladný a vcelku lehký.

+ Výborně ovladatelný i jednou rukou. Jelikož mám dva psy, potřebovala jsem něco, co jede skoro samo.

+ Velká nafukovací kola.

+ Parádní odpružení.

+ Vysoká nosnost, v nouzi uveze i ty dvě děti 😀

+ Stabilní, trojkolky jsem se bála, zbytečně. Nikdy se nepřevrhl.

+ Projede i náročný terén (a když už je to i na něj moc, dá se dobře přenášet) 😀

+ Dá se vyprat.

+ Hezký vzhled (dá se k němu dokoupit nebo ušít miliarda doplňků).

+ V létě lze zadní část boudy sundat, zůstane tam jen lehoučká síťovina, která větrá.

+ Kvalitní, člověk nemá pocit, že se kočár za chvíli rozpadne.

 

 

Nevýhody

 

– Nejde do úplného sedu (existuje ale „udělátko“, kterým toho docílíte).

– Polohování nožiček nedomyšleno (opět existuje „udělátko“, plus nové modely myslím už mají vyřešeno dobře).

– Mohl by být větší košík.

– Špatně na něm drží nánožník.

 

Před těmi třemi lety stál nový BM3 okolo 6 tisíc. Cena je pořád podobná. Muž se koupi nejdřív bránil, stejně jako já se přikláněl k něčemu levnému bazarovému…a po pár projížďkách byl nadšenej. Hlavně z toho ovládání jednou rukou. Se sporťákem od dvojkombinace, který jsme předtím chviličku měli (a z čehož vznikla potřeba pořídit jiný), se to nedá vůbec srovnat. Za sebe ho můžu doporučit jak do města, tak do terénu.

 

Hlubokou korbu nebrat

Jelikož se vloni narodila dcera a já nechtěla mít doma x kočárků, koupili jsme k BM3 hlubokou korbičku. A to tedy dobrá volba nebyla. Korba je malá, sice vcelku dlouhá, ale úzká. Dítě se mi tam ve 4 měsících skoro nevešlo (a to je menšího vzrůstu). Po jejím nasazení se všechny dosavadní skvělé vlastnosti Britaxu vytratily – kočár byl těžký, ovládal se špatně, se stabilitou to nebylo nic moc. Takže za sebe nedoporučuji.

Nýznerovské vodopády s kočárkem (4 km)

Jeseníky ukrývají několik vodopádů. My jsme navštívili Nýznerovské vodopády, říká se jim i vodopády Stříbrného potoka. Je to velmi příjemná a nenáročná procházka, kterou zvládnou i děti pěšky nebo na odrážedlech. Cesta vede po asfaltové silnici, na kterou je zákaz vjezdu automobilům, takže není třeba bát se provozu.

Nýznerovské vodopády naleznete za obcí Žulová. Autem jeďte směrem na Nýznerov. Zaparkujte u Muzea Skorošice. Po silnici (značena modrou turistickou značkou) pokračujte cca 2 km až k vodopádům. U horní části je vybudována vyhlídka. Ke spodní části vodopádů se projít s kočárkem nedá. Zpátky se vraťte stejnou trasou. Celá trasa měří přibližně 4 km.

Tip: U muzea se nachází obora Černý kopec. Když budete mít štěstí, můžete zahlédnout muflony a daňky.

 

 

Za vlčí smečkou do Srní

Podívat se na smečku vlků můžete nedaleko Srní. Tedy pokud budete mít štěstí jako my, a ukáže se vám v celé své kráse 🙂 Vlci tu mají 3 ha výběh, takže se občas návštěvníkům skrývají.

Výběh se nachází u Návštěvnického centra. Vyjeďte autem ze Srní směr Modrava. Asi po kilometru budete mít po levé straně centrum a parkoviště. Tam nechte vůz a můžete vyrazit za vlky. Parkoviště je zpoplatněno, samotný vstup na vlčí stezku už se neplatí.

 

Vlčí stezka měří dva kilometry a seznamuje nás se životem této šelmy. Vede lesem a s kočárkem je bez problémů sjízdná. Jen se cesta táhne do kopce, takže úplně zadarmo to nebude 🙂 Po cca 1 km dojdete do vlčího výběhu. Uprostřed výběhu je vybudována 300 metrů dlouhá dřevěná lávka s vyhlídkovými místy.

Když se vrátíte k Návštěvnickému centru, můžete si tu dát malé občerstvení. Děti potěší místní hřiště.

 

 

 

Šumavská jezera s kočárkem

Prodloužený víkend před námi, nádherné počasí taky, ideální na několikadenní poznávání Šumavy. V článku jsem vám sepsala všechna jezera, ke kterým můžete dojít i s kočárkem.

 

Černé jezero

 

Ze všech šumavských jezer je to Černé asi nejlépe přístupné s kočárkem. Najdete ho nedaleko Železné Rudy. Zaparkujte vůz u hotelu Karl na Špičáckém sedle. Odtud vás k jezeru dovede pohodlná asfaltka. Cesta v jednom směru měří 3,5 km a je značena žlutou turistickou značkou. Trasu hojně využívají i cyklisté.

 

Čertovo jezero

 

Že to jde s kočárkem i k Čertovu jezeru jsem zjistila vloni na podzim. V roce 2014 byly totiž zrekonstruovány turistické stezky tak, aby se tohle místo zpřístupnilo i vozíčkářům.

Auto nechte u lanovky na Špičák, je tam poměrně velké parkoviště. Lanovkou vyjeďte nahoru. Určitě stojí za to vystoupat na rozhlednu, výhledy po okolí jsou nádherné.

Z vrcholu Špičáku se vydejte Rozvodskou cestou asi 700 metrů. Není to úplně asfaltka, ale úplně pohodová cesta. Dojdete k rozcestí Pod Malým Špičákem. Tam zahněte vlevo, dle ukazatele rovnou k Čertovu jezeru. Vpravo nechoďte, to je cesta přes Rozvodí – výhradně pro pěší a ideálně bez malých dětí. Po kilometru dojdete k rozcestí Čertovo jezero. Odtud už máte vodu nadohled.

Při zpáteční cestě se vraťte na rozcestí Čertovo jezero a po žlutě značené cestě dojdete na sjezdovky pod lanovku. Od těch sjezdovek je to pak s kočárkem náročnější, jak se jde z kopce, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Snad jen za mokra to může víc klouzat. Podobně jako od rozcestí Pod Malým Špičákem – jde se lesem, místy cesta strmě klesá a sem tam jsou takové jakoby schůdečky (viz foto), takže bych to asi nešla hned po dešti, bála bych se, že to s kočárem bude klouzat. Celý okruh měří cca 4 km.

 

Jezero Laka

 

S kočárkem se dostanete i k jezeru Laka, ale jen z obce Nová Hůrka. Tam zaparkujte, parkoviště nelze minout. Čeká vás cca 4,5 km dlouhé stoupání po modré turistické značce. První 3 km jdete po asfaltce, pak se cesta mění na šotolinu, stále dobře sjízdnou. Pouze posledních asi 200 metrů můžete mít s kočárkem problém, jedná se o klasickou šumavskou lesní cestu pro pěší. Terénní kočárek to dá, golfky vezmete podpaží 🙂 Zpět se vraťte stejnou cestou. Lze prý jít od jezera zpět i po červené a u rozcestí Vodní kanál se napojit na žlutou a dále na modrou, ale cestu nemám prošlou. Tak či tak, celkem ujdete 9 km.

 

Plešné jezero

 

K Plešnému jezeru se s kočárkem dostanete pouze z osady Jelení, po trase 1029 Jelení Vrchy – Plešné jezero. Ostatní cesty jsou určené pouze pro pěší. Trasa měří 6 km, nejprve vede po modré turistické značce (souběžně s NS Schwarzenberského plavebního kanálu), na rozcestí Hučina – potok se napojuje na zelenou. Zpátky se vydejte stejnou cestou.

 

Pod Prášilské jezero

 

Prášilské jezero je s kočárkem nedostupné. A fakt to nezkoušejte, nejde to 😀 Dá se ale dojít cca 200 metrů od něho. Tam kočárek nechte a buď se vystřídejte v hlídání nebo hoďte dítko na záda do nosítka.

Cesta začíná v Prášilech, jdete po žluté asfaltové cyklostezce. Na rozcestí Slunečná se napojuje na zelenou. Poté dojdete až k Liščím dírám. Tam se dejte vpravo, po červené, směrem k jezeru. Po cca 800 metrech narazíte na přístřešek. Tady končí asfaltka a kočárková cesta. Nahoru k jezeru je to hezký výšlap cestou plnou kamenů a kořenů. Zpět se až do Prášil vracíte stejnou cestou. Ujdete celkem cca 7 km.

1 2