Šumavská jezera s kočárkem

Prodloužený víkend před námi, nádherné počasí taky, ideální na několikadenní poznávání Šumavy. V článku jsem vám sepsala všechna jezera, ke kterým můžete dojít i s kočárkem.

 

Černé jezero

 

Ze všech šumavských jezer je to Černé asi nejlépe přístupné s kočárkem. Najdete ho nedaleko Železné Rudy. Zaparkujte vůz u hotelu Karl na Špičáckém sedle. Odtud vás k jezeru dovede pohodlná asfaltka. Cesta v jednom směru měří 3,5 km a je značena žlutou turistickou značkou. Trasu hojně využívají i cyklisté.

 

Čertovo jezero

 

Že to jde s kočárkem i k Čertovu jezeru jsem zjistila vloni na podzim. V roce 2014 byly totiž zrekonstruovány turistické stezky tak, aby se tohle místo zpřístupnilo i vozíčkářům.

Auto nechte u lanovky na Špičák, je tam poměrně velké parkoviště. Lanovkou vyjeďte nahoru. Určitě stojí za to vystoupat na rozhlednu, výhledy po okolí jsou nádherné.

Z vrcholu Špičáku se vydejte Rozvodskou cestou asi 700 metrů. Není to úplně asfaltka, ale úplně pohodová cesta. Dojdete k rozcestí Pod Malým Špičákem. Tam zahněte vlevo, dle ukazatele rovnou k Čertovu jezeru. Vpravo nechoďte, to je cesta přes Rozvodí – výhradně pro pěší a ideálně bez malých dětí. Po kilometru dojdete k rozcestí Čertovo jezero. Odtud už máte vodu nadohled.

Při zpáteční cestě se vraťte na rozcestí Čertovo jezero a po žlutě značené cestě dojdete na sjezdovky pod lanovku. Od těch sjezdovek je to pak s kočárkem náročnější, jak se jde z kopce, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Snad jen za mokra to může víc klouzat. Podobně jako od rozcestí Pod Malým Špičákem – jde se lesem, místy cesta strmě klesá a sem tam jsou takové jakoby schůdečky (viz foto), takže bych to asi nešla hned po dešti, bála bych se, že to s kočárem bude klouzat. Celý okruh měří cca 4 km.

 

Jezero Laka

 

S kočárkem se dostanete i k jezeru Laka, ale jen z obce Nová Hůrka. Tam zaparkujte, parkoviště nelze minout. Čeká vás cca 4,5 km dlouhé stoupání po modré turistické značce. První 3 km jdete po asfaltce, pak se cesta mění na šotolinu, stále dobře sjízdnou. Pouze posledních asi 200 metrů můžete mít s kočárkem problém, jedná se o klasickou šumavskou lesní cestu pro pěší. Terénní kočárek to dá, golfky vezmete podpaží 🙂 Zpět se vraťte stejnou cestou. Lze prý jít od jezera zpět i po červené a u rozcestí Vodní kanál se napojit na žlutou a dále na modrou, ale cestu nemám prošlou. Tak či tak, celkem ujdete 9 km.

 

Plešné jezero

 

K Plešnému jezeru se s kočárkem dostanete pouze z osady Jelení, po trase 1029 Jelení Vrchy – Plešné jezero. Ostatní cesty jsou určené pouze pro pěší. Trasa měří 6 km, nejprve vede po modré turistické značce (souběžně s NS Schwarzenberského plavebního kanálu), na rozcestí Hučina – potok se napojuje na zelenou. Zpátky se vydejte stejnou cestou.

 

Pod Prášilské jezero

 

Prášilské jezero je s kočárkem nedostupné. A fakt to nezkoušejte, nejde to 😀 Dá se ale dojít cca 200 metrů od něho. Tam kočárek nechte a buď se vystřídejte v hlídání nebo hoďte dítko na záda do nosítka.

Cesta začíná v Prášilech, jdete po žluté asfaltové cyklostezce. Na rozcestí Slunečná se napojuje na zelenou. Poté dojdete až k Liščím dírám. Tam se dejte vpravo, po červené, směrem k jezeru. Po cca 800 metrech narazíte na přístřešek. Tady končí asfaltka a kočárková cesta. Nahoru k jezeru je to hezký výšlap cestou plnou kamenů a kořenů. Zpět se až do Prášil vracíte stejnou cestou. Ujdete celkem cca 7 km.

Slavkovský les – Naučná stezka Kladská

V září 2017 jsme vyrazili do Krušných hor. Předpověď byla nevlídná a bohužel se potvrdila. Čtyři z pěti dnů nahoře lilo a lilo. Krušný jsou holt krušný. Byla jsem tam podruhý, ta první návštěva dopadla skoro stejně. (Na plánovaný třetí pobyt teď v únoru jsem díky mé nemoci pro změnu vůbec neodjela…) Naštěstí dole ve Slavkovském lese bylo počasí milejší, takže jsme změnili plány a jeli zkoumat přírodu tam. A rozhodně nás nezklamala. Osada Kladská se řadí mezi nejkrásnější místa, které jsem doteď poznala.

Kladská rašeliniště patří do CHKO Slavkovský les už od roku 1933. Rašelinišť je v okolí několik, naučná stezka vede jen tím největším – Tajgou. Stezka měří asi 1,5 km a vede po dřevěných chodníčcích. S kočárkem nebo invalidním vozíčkem žádný problém. Čeká tu na vás 8 informačních panelů. Cesta je příjemná, okolo je spousta laviček, kde si můžete odpočinout a pokochat se krajinou.

Auto nechte na parkovišti u Zámečku Kladská. Odkud se i na stezku vychází. Trasa končí asi 200 metrů od parkoviště přes silnici. Kromě bývalého zámečku a několika srubů v tyrolském stylu v osadě nic není. V restauraci si můžete po procházce dát oběd, ceny zrovna lidové ale nejsou. A to nejpozitivnější – na Kladské není mobilní signál – nebo alespoň náš T-mobile tam neměl ani čárku 🙂

Všude dobře, na horách nejlíp

Miluju hory od jara do podzimu, a jakmile můžu, utíkám z města někam mezi kopce. Asi je to dědičné, babička žila v Jizerkách, rodiče s dědou mě po Šumavě a Krkonoších tahali od roku věku…Vlastně jsem dokonce mohla mít v občance u místa narození napsáno Sněžka, neb mami se jen pár týdnů před porodem rozhodla naši nejvyšší horu zdolat, a jak jinak, než pěšky. Děkuji za to, že mi dali do vínku tuhle lásku, kterou bych ráda zase předala dál svým dětem.

Dřív, jakmile jsem pocítila potřebu vypnout, zrelaxovat a utřídit si myšlenky, sbalila jsem batoh a vyrazila. Ideálně sama. Když bylo málo času, tak jen „za roh“, na Kleť, později k Železné Rudě. Ráno jsem sedla na vlak, vystoupila na Špičáku, zašla si k Černému jezeru, usedla na břeh a jen hodiny vnímala přírodu. Načerpala jsem energii a večer zase jela domů. Pokud bylo volno na více dnů, mizela jsem dál, Jeseníky, Orlické, zmiňované Krkonoše, rakouské i či francouzské Alpy…

Nepotřebuju ke spokojenosti jen slézat dvou, třítisícovky. Někdy jsem celý víkend prochodila po lesích, jindy si udělala jeden výstup a další dny seděla u vody a pozorovala třeba ledovec na Dachsteinu. Miluju to prostředí, poslouchat to zvláštní ticho, sledovat majestátní vrcholy a rychle se měnící počasí, poslouchat šumění stromů a vodopádů. Cítím se v nich tak svobodná, volná jako pták, klidná, vyrovnaná, ale vzrušená zároveň. Jakoby všechny problémy zůstaly někde daleko a nic nemohlo narušit můj klid. Často právě tam na trable najdu řešení. Respektive, přijde samo. 

Kdysi bylo mým snem vlastnit na horách malý penzion nebo hotel. Nic velkého, dva tři apartmány v přízemí velkého domu a já s rodinou bychom bydleli v horním patře. Postupem času jsem od toho upustila. Jednak nesnáším zimu (i když pravda, ta na horách je jiná, než ve městě), jednak mám ráda své soukromí, a (když by se dařilo) neustálá přítomnost cizích lidí v jednom domě by pro mou povahu nebyla tím pravým. Ale možná proto si pocitově vždy vybírám podobný typ ubytování.

S rodinou jsme si v létě 2015 užili dovolenou v Krkonoších. S naším aktivním batoletem, které právě tam oslavilo první narozeniny a udělalo první krůčky, to bylo pochopitelně jiné, nové. Nemohla jsem si celé dny prochodit tak, jak si moje srdce žádalo, i přesto mě ten pobyt naplnil. Každý den se probudit s výhledem na Černou horu mi stačilo k tomu, abych se jako vždy nechtěla vracet zpátky. 

Teď, po skoro dvou letech, na tenhle pobyt vzpomínám. I proto, že letos mě s tříleťákem a pár měsíčním svištěm podobně dlouhý pobyt nečeká. Tak plánuju alespoň na příští rok a cestuji na hory alespoň skrz tvoření tohoto webu. A co vy, kam jezdíte nabírat energii? 

1 2