Bedřichov s dětmi: Stezkou k Viklanu a pak do lanového centra

Bedřichov s dětmi: Stezkou k Viklanu a pak do lanového centra

Bedřichov je jedno z nejnavštěvovanějších středisek Jizerských hor. Kolem je spousta krásných míst, což ale znamená, že zejména v sezóně na nich může být jaksi přelidněno. Jsou ale místečka ukrytá, kam turistů (zatím) moc nechodí. Jedním z nich je Viklan. Trasa k němu je kraťounká, z centrálního parkoviště měří jen kilometr. Prvních asi 500 metrů je pěkná cesta normálně sjízdná, zbytek trasy ale vede mimo cestu hlubokým lesem.

 

Kudy k Viklanu

Zaparkujte na centrálním parkovišti v Bedřichově. Z něho se dejte doprava, přes hlavní silnici dál mezi domy. Cestou vás bude provázet ukazatel s postavičkou z rodiny Jizerkových. Najdete ho hned na začátku trasy, takže nemůžete minout. Půjdete lehce do kopce, pro pravé straně budete míjet nejprve malý rybník a potom koupaliště s odpočinkovým parkem. Po levé straně zas Penzion Horský dvůr (který já osobně mám v hledáčku jako jeden z tipů na ubytování, je velmi baby friendly) a naproti němu ohradu s koňmi.

Za poslední chalupou se začněte stáčet doprava, do lesa. Cestička je tu lehce vyšlapaná, ale pro kočárky to fakt není. Ale vůbec bych se ho nebála nechat v některém z těch houštin schovaný a pokračovala s nosítkem/šátkem. I krosna vzhledem k místy nízkému porostu úplně není to pravé. Pořád koukejte po stromech po ukazateli, poměrně snadno lze zabloudit 🙂

Když dorazíte na místo, zkuste Viklan rozhoupat 🙂 Jde to, ale jen maličko. Shodit ho nelze. Pro děti je to super zážitek a i když je to výlet kraťoučký, v lese jsme nakonec strávili půl dne. Však pohoupat na kameni, polézt, postavit domečky a tak…:) Na místě je také razítko, abyste měli jednak památku na to, že jste tajemný kámen našli. V místním infocentru také děti dostanou malý dárek, když donesou orazítkovanou jejich kartičku – my měli smůlu, bylo zavřeno.

 

Lanové centrum a přírodní koupaliště

Budete-li se vracet stejnou cestou, vyjdete opět u koupaliště. Příjemně nás překvapilo čistou a teplou vodou, takže doporučuju zabalit s sebou plavky. Vyzkoušeli jsme i místní restauraci s venkovním dětským koutkem a vůbec to nebylo špatné.

Co nás ale zaujalo víc, je lanové centrum, které najdete hned za koupalištěm. Jsou tu tři okruhy, velký (dospělácký), střední a malý dětský. Ten malý úplně v pohodě zvládl náš čerstvě čtyřletý syn. Moc příjemná byla i obsluha. Děti, které nelezou v korunách stromů, mohou buď relaxovat v hamace nebo lézt po miniprolézačkách naproti lanovému centru.

Před lanovým centrem stojí ještě nová lezecká stěna, materiál potřebný k lezení vám zapůjčí.

 

P.S. K Viklanu se pravděpodobně dostanete i druhou cestou – od parkoviště Vládní v Bedřichově, po zelené Vládní cestě (NS stezka Lesy Jizerských hor). Takhle to půjde i s kočárkem, jen posledních cca 200 metrů, kdy odbočíte do lesa, už budete muset bez kočárku. Trasa by měřila 2 km v jednom směru. Nemáme ale vyzkoušeno, jen jsme se ptali turistů, které jsme potkali.

Za humny je krásně…a kolikrát trvá, než nám to dojde

Za humny je krásně…a kolikrát trvá, než nám to dojde

Přišel podzim, dny se krátí a na mě padla před pár dny nějaká deprese. Letos jsme toho moc nenacestovali. Kromě červnových Jizerek jsme nebyli prakticky nikde. Začátkem roku onemocněla dcerka a táhlo se to s ní až do začátku května. Venku začínalo svítit sluníčko, oteplovalo se a my místo výletů trávili čas doma, často v horečkách. Nebyl to vůbec hezkej čas. Tolik plánovaných akcí jsme díky náhlým teplotám rušili. Hodně strachu si užili. Až po několika měsících trápení přišla diagnoza – mononukleoza, a zřejmě i prodělaná chřipka. Všechno se sešlo najednou a pěkně to s tím ročním tělíčkem zamávalo.

Tropické léto výletům nepřálo vůbec, v autě bez klimatizace umíráme po 10 kilometrech. Takže jsme se přestěhovali na chatu, kde se vedra dala snést. Děti měli bazének a řeku, spalo se venku, sprchovali jsme se venkovní sprchou, běhali po lese, muž ráno odjížděl 35 km do práce a večer se vracel.

A když už se počasí umoudřilo, téměř chcíplo naše stoleté auto. Muž s ním byl ochotnej dojet zase maximálně na tu chatu… 😀

Teď, v tomhle babím létě, kdy už jsme pojízdní a já začala myslet na nějakou krátkou Šumavu nebo Křivoklátsko, jsem pro změnu vyfásla antibiotika a užívám si s boreliozou. Dcerka už 10 dnů nespí, vypadám jak mrtvola, stejně tak se cítím. Chybí mi energie na cokoli. Na to nabíjecí slunce koukám leda z okna.

Seděla jsem o víkendu pod stromem na chatě a tak si pofňukávala. Já chci jet někam na vejlet. Neumím sedět na místě, potřebuju poznávat nová místa, být venku. A pak mi to seplo. Vždyť my neznáme ani to nejbližší okolí chajdy. Tři roky tam průběžně makáme, maximálně blbneme na zahradě, ale kolem je tolik krásných míst. Mockrát jsme si říkali, kam se podíváme, a nakonec to přes samou práci nevyšlo.

Tak jsme vyjeli. Do vedlejší vesnice. Vyšlápli si lesem kolem skal na nádhernou vyhlídku. A slíbili si, že veškeré rekonstrukční práce, které jsme příští rok chtěli udělat, odložíme na někdy…Až děti budou větší a nebudou nás chtít mít za zadkem. Až na společné výlety nebudou mít náladu. Příští rok (a teď, dokud je hezky) budem ty chatařský víkendy trávit tak, jak jsem si vysnili, když jsme jí kupovali. Toulat se v přírodě, poznávat okolí, odpočívat!! a prostě být spolu. Vždyť za humny je tak krásně.