Podzimní výbava našich tryskomyší aneb jak děti oblékáme (nejen) do hor

Podzimní výbava našich tryskomyší aneb jak děti oblékáme (nejen) do hor

Čas od času se mě ptáte, jaké oblečení pro děti (nebo i na výletech v přírodě) používáme. Proto jsem se rozhodla sepsat to do článků. A protože tu máme podzim, začneme výbavou na tohle období. V textu najdete konkrétní tipy na oděvy, které se nám  osvědčily.  Ani v jednom případě se nejedná o placenou (ani neplacenou) spolupráci s výrobcem či prodejcem, ale o věci každodenně používané a léty prověřené. Tak jdeme na to.

 

Pro nechodící prcky do kočárku

Malé mimčo ležící v kočárku žádnou speciální výbavu nepotřebuje, ať jedete do Krkonoš nebo na vesničku v jižních Čechách. Vystačíte si s tím, co mu běžně oblékáte. Snad jen myslet na to, že čím jste výš, tím dříve se potkáte s mrazem a vybavit se 🙂

Moje děti ale nikdy v kočárku nevydržely. Střídala jsem tedy nosítko/šátek s kočárkem. Tady už jsem ale musela řešit, jak dítě obléci, aby mu bylo dobře tam i tam. Aby mi neprochladlo, když ho teplé vyndám a budu přendavat do nosítka. Aby ho oblečení při nošení neškrtilo. Aby mu nebyla zima na nožky a podobně.

 

Spodní vrstva

V chladnějším počasí jsem tedy využívala funkční prádlo i u prcků. Alespoň body, a to podle venkovních teplot – buď z Outlastu, nebo z merina. Merino je úžasné, já osobně ho miluju a nakupuju už 5 let u Crawler. Ano, pořizovací cena není nejnižší. Jejich oblečení je ale natolik dobře šité, že skutečně vydrží 3 velikosti. Plus pokud se o vlnu správně staráte, nezničí se. Dcera dnes obléká historické kamaše po synovi, je jim fakt skoro 5 let, jsou už trochu zdrclé, protože jednou prošly sušičkou, ale pořád fungují. Za dobrý peníz merino seženete i na nosících bazárcích.

 

Na nožky jsme buď nedávali nic, až svrchní vrstvu, nebo opět dle teplot lehký Outlast či obyčejné bavlněné legínky.

 

Vrchní vrstva

Jako horní vrstvu jsem si maximálně oblíbila fleesový overal z Lidlu. Stojí pár korun, ale udělá službu jak v kočáru, tak na břiše. Má ohrnovací nohavice přes nožičky, což je velké plus. Ideální do suchého počasí.

Tchibo kombineza

Do vlhka či mlhy jsem do sporťáku používala softshellovou kombinezu od Tchiba. Vydrží déšť, válení se v trávě a s funkčním prádlem a fleesovou mikinou může poslouží i při ranních mrazíkách. Do nosítka se hodí taky, ale spíš na kratší poponášení, mohou se vyhrnovat nohavice, krčí se na zádech a mě to nebylo úplně příjemné.

Merino kukla Crawler

Na nožky se ve sporťáku či nosítku osvědčily softshellové capáčky s fleesem, do velké zimy pak něco teplejšího – náš model už se neprodává, ale ve FB skupině Nosíme děti určitě najdete tipů dost.

Na hlavu hodně využíváme kukly, v teplejším počasí mám ráda bambusové – máme od Bamboolika, ale ten je už přestal vyrábět. Seženete je samozřejmě i jinde. Když je chladněji, jedem v jednovrstvé kukle z merina, opět od Crawler.

 

Pro malé horaly, co chodí po svých

Naše výbava se výrazně nezměnila, když děti začaly běhat. Až kolem druhého roku, po odplenkování, jsme vyměnily body za funkční trika. Kromě merina využívám i funkční oblečení z Lidlu. Opět za málo peněz hodně muziky.

Mikinu nosí děti buď nějakou noname bavlněnou, případně fleesku opět od Tchiba.

Softky Unuo

Softshellovou kombinezu nahrazují kalhoty a bunda. Kalhoty 4. rokem kupuji od Unuo, v zimní (fleesem zateplené) verzi. V horách je užijete i teď na podzim, protože tam klidně už může nasněžit. Mám je ráda, protože opět vydrží několik velikostí, mají vysoký pas (tzn. dítě má pořád záda v teple) a u menších velikostí náplety na nohavicích.

Slabší softshelky, podšité bambusem, jsem letos poprvé vyzkoušela od firmy Fantom. A budeme v nich pokračovat, mým hubeným dětem skvěle sedí. Ideální na teplejší, ale vlhké podzimní dny.

Na první mrazíky se mi osvědčili bambusové legínky od Unua. Jen pozor, jsou opravdu jemné a pokud v nich dítě poleze ve školce po koberci jako to moje (protože se z nich odmítlo vysvléci), za chvíli má kolena nadranc.

Do hor bych v říjnu určitě přibalila teplejší spodky. Moje děti nenosí punčocháče, ale oblíbili jsme si termolegíny od Tchiba. Opět nám vydržely dvě velikosti.

 

 

 

Softshellovou bundu kupuji v Decathlonu. Je příjemná, dobře se nosí, má výbornou kapucu, která hlavu parádně kryje a stojí okolo pětistovky. Jediná výtka jsou hodně úzké rukávy, takže když si dítě obléká mikinu, nedejbože ještě triko s dlouhým rukávem, je to docela boj. Na druhou stranu má sice celkově užší střih, díky tomu ale dobře přiléhá a netáhne pod ní.

Na hlavu v chladu Crawler kuklu, nebo oboustrannou čepici od Duomamas. Z jedné strany merino, z druhé bavlna. Super když je ráno k nule a odpoledne 10 stupňů. Hodně se mi líbí soft čepice od Fantoma, ale nemám zatím vyzkoušené.

Boty kupujeme barefoot či kompromis, do hor se mi osvědčily letos Keeny – jak sandály, tak celoročky s vodě nepropustnou membránou. Měkké, široké, vhodné i pro ryze přírodní terén.

 

Víc toho asi není. Samozřejmě děti při teplém krásném podzimu tahají klasické bavlněné tepláky a trika či mikiny, na hory nebo delší výlety však výbavu nepodceňujeme. Do hor touhle dobou běžně balím i zimní bundy, protože tam jeden nikdy neví. Na druhou stranu, některé výše uvedené věci je fajn zabalit do hor i v létě. My třeba letos v Krkonoších měli v červenci 13 stupňů, a to se softshellové svršky opravdu hodily. Věci od Unua, Crawler, Fantoma, ale i mraky jiných seženete v obchodě Pro malé dobrodruhy.

A jaké oblečení se osvědčilo vašim horalům?

 

 

Barefoot sandály home made. Návod, jak si vyrobit Huarache

Barefoot sandály home made. Návod, jak si vyrobit Huarache

Ráda chodím bosa. Nechávám si nohy hladit hebkou trávou, chladit rosou a masírovat kamínky. Ve městě mě sice bosky neuvidíte, ale přezula jsem alespoň do barefoot bot. V létě asi tři roky zpět jsem si s kamarádkou vytvořila své první (a taky poslední 😀 ) bare botky doma. Úplně jednoduché huarache sandály. A návod vám tu teď dávám k dispozici.
Prosím jen omluvte kvalitu fotek, tenkrát nebylo v úmyslu o tvorbě psát, takže jsou foceny stoletým mobilem.

Návodů, jak Huarache vyrobit, je na netu celá řada, třeba tady. Skoro každý počítá ale s tím, že tkanička vede mezi palcem a ukazováčkem. Chtěly jsme se tomu vyhnout, protože to nesneseme. Najít návod na „motání“ sandálů jiným způsobem bylo náročné, ale povedlo se. Hledaly a zkoušely jsme skoro dvě hodiny, než se zadařilo – díky webu xeroshoes.com (mimochodem Xero sandály nosím druhým rokem a vřele doporučuju) – konkrétně zde anebo tady. Pokud jste na tom stejně, hledejte no knot huarache 🙂

 

Potřebujete:

  • obuvnická plotna, pořídily jsme Adidas plotnu – seženete třeba zde. Z jedné plotny lze vyrobit cca 6 párů bot
  • šnůrky, tkaničky, stuhy, myslím, že by šlo vázání udělat z ledasčeho – my použily padákové šňůry, koupíte třeba tady. Udává se, že na jeden pár bot stačí cca 3 metry
  • papír, tužku, nůžky, na překreslení na plotnu se nám osvědčila krejčovská křída
  • zapalovač – na opálení konce šnůr, aby se netřepily
  • nástroj na udělání děr do plotny – my měly minivrtačku, nic jiného doma nebylo, ale používají se spíš děrovací kleště

 

Postup: 

1. Obkreslily jsme nohu na papír.
2. Nákres jsme trošku zvětšily a u prstů zakulatily, aby vypadal jako podrážka. Šablonu jsme vystřihly a překreslily krejčovskou křídou na plotnu.
3. Z plotny jsme vystříhaly „podrážky“ a vyzkoušely, jestli sedí. Na stříhání stačily trošku ostřejší nůžky. Plotna má 4 mm a je velmi měkká, takže se stříhá dobře.
4. Naznačily jsme si, kde budou udělané dírky na šnůru. My to dělaly hodně od oka, podle toho, kudy nám vede pásek v klasických sandálech, ale v návodech to možná i nějak měří.
5. A šlo se děrovat. Když byly dírky udělané, opálili jsme nejdřív konec šnůry, aby se nám netřepila. Ty padákovky se třepí příšerně.
Na řadu přišlo motání úvazu. Nejdřív jsme se snažily udělat to nějak podle sebe, ale pořád se úvaz povoloval a neseděl. Spolkly jsme hrdost a koukly do výše uvedených návodů 😀 A boty byly za pár minut na světě.
První pokus hotov
Sandále jsou pohodlné, a na výrobě vlastně vážně nic není. A hlavně, pokaždé je můžete uvázat jinak. Paradoxně jsem při různých úvazech zjistila, že šnůra vedoucí mezi prsty mi vůbec nevadí (na rozdíl třeba od žabek, kdy ten pevný plast prostě nesnesu).
A co vy, v čem nejradši chodíte? Naláká vás návod na to taky si huarache vytvořit?
Co si přeji splnit si v roce 2019

Co si přeji splnit si v roce 2019

Neuvěřitelně ten čas letí. Je tu další rok. Byl plný zkoušek, rozhodování, přehodnocování priorit. Byl náročný, hlavně na psychiku.

 

Moc jsem si přála s dětmi víc cestovat. Ale nešlo to. Tryskomyš začala v lednu v 10 měsících běhat, nošení odmítala, nikde neposeděla a nic si nedala vysvětlit. Byla prakticky pořád nemocná. Promarodili jsme se až do léta a na podzim to začlo nanovo. A nespala. Nebylo možné si s ní užít nějaké výletování. Pořád doma, zavřený v bytě. Když byla náhodou zdravá, bylo takový vedro, že jsme sebou plácly na balkon k bazénku nebo na chatě pod strom a přežívaly.

Někdy na podzim jsem začala být psychicky vyčerpaná a naštvaná na celej svět. Začaly se mi i vracet úzkosti, od kterých jsem měla léta pokoj. Nedařilo a nedaří se najít dům. Na začátku 2018 jsem si naivně myslela, že do Vánoc budeme v novém. Upínala jsem se k té myšlence stěhování. A ono nic. Strašně mě to deptalo, a já deptala a prudila všechny kolem sebe. Pitvala sem se v tom, doma rozhodně nevytvářela pohodu, v bytě mě všechno štvalo a pro děti jsem rozhodně nebyla tou mámou, kterou bych chtěla být.

 

A pak, po jedné neúspěšné prohlídce, jsem se vrátila domů jako vyměněná. Nevím, co se v tom baráku stalo, co mě osvítilo, ale přišla jsem do bytu a po dlouhé době se fakt cítila jako doma. A došlo mi, že tohle prostě neurychlím. Že se to děje z nějakýho důvodu, kterej možná neznám, ale musím akceptovat. A buď můžu žít dál zpruzená a bez chuti k čemukoli, nebo se na to můžu vykašlat a věřit, že až bude ten pravý čas, domek se objeví. Prostě se situaci přizpůsobit a žít na maximum tak, jak to zrovna jde.

A i proto si sepisuji seznam přání, která bych si letos chtěla splnit. Několik let po sobě jsem si vytvářela vision board, nástěnku snů. Měla jsem jí neustále na očích. A ono to fakt fungovalo. Letos ji v plánu zatím nemám, protože malá tryskomyš mi tu poslední pokreslila (zřejmě svými přáníčky), pak jí servala ze zdi a vzteky na ní zadupala. Tak jí nechci pokoušet 😀

V letošním roce bych si moc přála:

– koupit dům a přestěhovat se,

– začít konečně řídit,

– vyměnit v obýváku opelichanej koberec,

– pořídit si záclony na chatu,

– přečíst alespoň jednu knížku týdně,

– jet sama bez dětí na víkend na hory,

– být častěji s mužem jen ve dvou,

– udělat si čas na pravidelné psaní,

– konečně dopsat knížku a e-book,

– začít zase zpívat,

– vrátit se k ježdění na koni,

– zhubnout :D,

– naučit se na foukací harmoniku,

– naplno si užít poslední rok rodičovské,

– jezdit s dětmi na výlety vlakem,

– vzít děti Pendolinem do Prahy,

– víc žít přítomným okamžikem,

– stavět s prckama donekonečna koleje a silnice a neodbíhat při tom k mobilu,

– míň na děti řvát a víc věci řešit s chladnou hlavou,

– být na rodinu milejší, i když umírám únavou,

– omezit online život,

– víc spát,

– vyrazit na dovolenou do Alp,

– vzít děti na lezeckou stěnu,

– spát pod širákem,

– užít si letní táborák,

– zajet na Lipno, Velkou Ameriku a Srbsko,

– mít se víc ráda i se všemi svými chybami.

 

Některá přání se drobet vylučují – pokud pořídíme dům, asi už nepojedeme na dovolenou a i výletů bude pomálu, protože na to letos určitě nebudeme mít – ani finance, ani čas.

Co si ale splnit hodlám a vlastně i svým dětem, je užít si poslední rok na rodičáku. Před pár dny došlo, že mám před sebou poslední rok. Možná si ho o pár měsíců prodloužím, pokud vláda skutečně přidá slibované peníze, ale tak jako tak se to období chýlí ke konci. Poslední měsíce svobody a volnosti. Kdy si můžu kdykoli odjet pryč a neřešit, jestli mi v práci dají volno. Kdy můžeme s dětmi chodit půl dne v pyžamu. Kdy neřeším, zda mě z firmy nevyhodí, když budu s marodama neustále doma…Kdy nemám na starosti nic jiného, „jen“ být s dětmi.

Jsou opravdu velice aktivní, ta menší je ještě o level výš, než ten starší. Tvrdohlavá (po mě),  neposedí stále, naopak k tomu přidala šplhání ve výškách, takže jsme ji přejmenovali na orangutana…Ale už dost ujde sama, ponosí se ráda, a je pro každou srandu. Věřím, že letos bude fit a že i ty výlety zvládneme. .

Ale na druhou stranu, ráda si od nich odpočinu. Už jsou oba samostatnější a zvládnou hlídání, takže se pomaličku můžu vracet k tomu, co mě naplňuje. A těším se na to, protože i máma (hlavně máma!) musí myslet taky na sebe 🙂

A jaká přání byste si rádi letos splnili vy?

9 vychytávek, které nám s dětmi zpříjemňují dovolenou (nejen) na horách

Už to budou 4 roky, co cestujeme s drobotinou. V průběhu těch cest jsme postupně nashromáždili několik věcí, které s sebou taháme na každou delší dovolenou. O náš seznam se ráda podělím, třeba někoho inspirujeme. Nenajdete tu věci typu vhodné oblečení, vybavená lékárnička apod., to si každý zvládne sbalit podle vlastních potřeb. Jsou to spíš takové maličkosti, které nám pobyt zpříjemňují a usnadňují.

 

1. Instantní led

Pomocník na cokoli, co potřebujete zchladit – hmyzí kousnutí, bolavé koleno po pádu, zvrklý kotník, migrénu…Už mě párkrát zachránil před pořádným otokem. Sáček s ledem stojí v lékárně asi 40 Kč a na túry ho beru vždycky. Aktivuje se tak, že do pytlíku bouchnete rukou. Chladí asi 30 minut. Sice nějaký to místo v batohu zabere, ale jako první pomoc je skvělý.

 

2. Eucasol

Možná znáte, možná neznáte – bylinný sprej od Justu. Usnadňuje dýchání, když přijde rýma. To se nám na dovolené stává pravidelně, že jí někdo z nás chytne. V noci sprej stříknu v pokoji, kde spíme a dýchá se mnohem líp. Pomáhá i v období senné rýmy. A snáším ho i já alergik, ačkoli třeba spoustu olejů do aromalampiček nezvládám.

 

3. Termosky

Jako malá jsem milovala chvíle, kdy jsem s tátou jezdila na kole s termoskou pro zmrzku, a pak jsme jí na chatě jedli. Vydrželo mi to doteď 🙂 Zmrzlinová termoska s námi na dovolenou jezdí už nějaký ten pátek. Když objevíme skvělou cukrárnu, pozdě odpoledne tam zajdem, nakoupíme zmrzku a večer (někdy tajně, až když děti usnou) hodujeme 😀 Vozím s sebou ale i klasickou termosku, jak dospěláckou, tak dětskou, pro její původní funkci – v létě nám tam vydrží pití studené, v zimě není nad teplý čaj v přírodě.

 

4. Termotaška

Účel termotašky je jasný, udržet sváču v přijatelné teplotě, když je venku hic. Máme malou, vejdou se do ní dva banány, jablko, kapsičky pro děti, obědový příkrm pro tu nejmenší a tak dvě housky. Zatím jsme si s ní vystačili.

 

5. Barevné izolační pásky

Tohle je skvělá věc. Nahradí totiž spoustu hraček, se kterýma se odmítám na dovolenou tahat. Nalepit jdou pásky kamkoli, sundáte je taky snadno, nezanechávají žádné stopy. A vyhraju si s tím i já. Při deštivém dnu nebo večer po túře, když si děti chtějí pohrát, stačí zapojit fantazii a tvořit 🙂

 

 

6. Tempery a štětce

Snad všichni rodiče, co znám, berou na dovolenou dětem pastelky a omalovánky. Naše starší dítě má ale k malování nějakej odpor, takže na to čárání mu stačí jedna tužka. Co ho ale baví, je malovat po předmětech, které venku najdeme. Takže na výletech sbíráme, co příroda dala, a po večerech malujeme kameny, konce šišek, z větviček vyrábíme barevnej plot… Opět se vejdou i do nejmenšího zavazadla 🙂

 

7. Vysílačky

Tady orel, orel volá poštolku…:D Vysílačky jsme s mužem pořídili ještě v době, kdy jsme jezdívali lézt na skály do Itálie nebo Francie. V místech bez mobilního signálu věc k nezaplacení. A když je syn doma objevil, nechtěl je dát z ruky. Takže je bereme s sebou i na naše hory. To byste nevěřili, jak to dítě šlape a nožičky najednou nebolí, když může s vysílačkou v ruce stopovat tatínka 😀

 

8. Čelovka

Kdo říká, že po setmění už musíme sedět na penzionu nebo v chatě? Večerní bojovky jsou přece ty nej 🙂  A ty důležité pohledy, když mrňatům nasadíte jejich vlastní čelovku a pošlete je vyřešit důležitý úkol, ty za to stojí. Navíc – baterka se hodí vždycky.

 

9. Čokoláda

Protože bez té já prostě nefunguju 😀

 

 

 

 

 

Všude dobře, na horách nejlíp

Miluju hory od jara do podzimu, a jakmile můžu, utíkám z města někam mezi kopce. Asi je to dědičné, babička žila v Jizerkách, rodiče s dědou mě po Šumavě a Krkonoších tahali od roku věku…Vlastně jsem dokonce mohla mít v občance u místa narození napsáno Sněžka, neb mami se jen pár týdnů před porodem rozhodla naši nejvyšší horu zdolat, a jak jinak, než pěšky. Děkuji za to, že mi dali do vínku tuhle lásku, kterou bych ráda zase předala dál svým dětem.

Dřív, jakmile jsem pocítila potřebu vypnout, zrelaxovat a utřídit si myšlenky, sbalila jsem batoh a vyrazila. Ideálně sama. Když bylo málo času, tak jen „za roh“, na Kleť, později k Železné Rudě. Ráno jsem sedla na vlak, vystoupila na Špičáku, zašla si k Černému jezeru, usedla na břeh a jen hodiny vnímala přírodu. Načerpala jsem energii a večer zase jela domů. Pokud bylo volno na více dnů, mizela jsem dál, Jeseníky, Orlické, zmiňované Krkonoše, rakouské i či francouzské Alpy…

Nepotřebuju ke spokojenosti jen slézat dvou, třítisícovky. Někdy jsem celý víkend prochodila po lesích, jindy si udělala jeden výstup a další dny seděla u vody a pozorovala třeba ledovec na Dachsteinu. Miluju to prostředí, poslouchat to zvláštní ticho, sledovat majestátní vrcholy a rychle se měnící počasí, poslouchat šumění stromů a vodopádů. Cítím se v nich tak svobodná, volná jako pták, klidná, vyrovnaná, ale vzrušená zároveň. Jakoby všechny problémy zůstaly někde daleko a nic nemohlo narušit můj klid. Často právě tam na trable najdu řešení. Respektive, přijde samo. 

Kdysi bylo mým snem vlastnit na horách malý penzion nebo hotel. Nic velkého, dva tři apartmány v přízemí velkého domu a já s rodinou bychom bydleli v horním patře. Postupem času jsem od toho upustila. Jednak nesnáším zimu (i když pravda, ta na horách je jiná, než ve městě), jednak mám ráda své soukromí, a (když by se dařilo) neustálá přítomnost cizích lidí v jednom domě by pro mou povahu nebyla tím pravým. Ale možná proto si pocitově vždy vybírám podobný typ ubytování.

S rodinou jsme si v létě 2015 užili dovolenou v Krkonoších. S naším aktivním batoletem, které právě tam oslavilo první narozeniny a udělalo první krůčky, to bylo pochopitelně jiné, nové. Nemohla jsem si celé dny prochodit tak, jak si moje srdce žádalo, i přesto mě ten pobyt naplnil. Každý den se probudit s výhledem na Černou horu mi stačilo k tomu, abych se jako vždy nechtěla vracet zpátky. 

Teď, po skoro dvou letech, na tenhle pobyt vzpomínám. I proto, že letos mě s tříleťákem a pár měsíčním svištěm podobně dlouhý pobyt nečeká. Tak plánuju alespoň na příští rok a cestuji na hory alespoň skrz tvoření tohoto webu. A co vy, kam jezdíte nabírat energii? 

Z deníčku budoucí druhorodičky – strach a obavy se mnou cloumají

Půl páté ráno. Mám za sebou asi čtvrté vstávání k synovi. Budí se. Už asi šestou noc po sobě. Zase. Možná má noční můry, možná ho trápí bolesti z růstu. Nevím. Možná si jen uvědomuje, že tu brzo nebude sám, že za dva měsíce přibude sourozenec. Celé dny je náladový, vše je špatně. Záchvaty vzteku a nepříjemné emoce se střídají s kratšími světlými chvilkami. Dochází mi síly. Jsem protivná, unavená, nepříjemná. Zrcadlíme se navzájem. Zvyšuji hlas, křičím, někdy mi rupnou nervy víc a plácnutí na sebe nenechá dlouho čekat. Pak brečím, protože je mi všechno líto. A do toho neustále dostávám otázky typu: Už se těšíš na druhé?

 

Se svou pravdivou odpovědí mnoho lidí zaskočím. Ne, netěším se, odpovídám. Jsem zvědavá, ale netěším se. Vůbec se netěším na to období po porodu, než se nějak sžijeme. Místo toho se mnou cloumají úplně jiné emoce.

Strach a obavy

 

Z prvních týdnů mám opravdu obavy. Jednak si pamatuju své šestinedělí, kdy jsem pod vlivem hormonů byla úplně mimo. Nevěděla jsem, co dělat, těšila se na muže, až si večer ten řvoucí uzlík převezme a já se budu moct jít vybrečet na záchod. Jak to bude teď? Syn je závislák a žárlivka. Zvládnu tu být pro něj tak, jak bude potřebovat, až se i on bude vyrovnávat s novou situací? Zvládneme to v klidu, když už teď mi jeho nálady dávají sakra zabrat?

 

Pochybnosti

 

Občas pochybuju o tom, jestli jsme neměli ještě počkat, ačkoli je druhé plánované. Jsem na tohle připravená? Přeci jen doteď syn špatně spí a teď bude vše dvojnásob. Neměla jsem jít radši do práce a zkusit to později, až bude třeba ve školce? Ne, připravená nejsem. Ale vím, že bych nebyla ani za rok, ani za dva. Když mě přepadnou tyhle myšlenky, vzápětí si nadávám, ať se nerouhám. Však se nám podařilo hned, je to úžasné a měla bych být vděčná. Jsem, moc. Jen pochybnosti jsou někdy silnější.

 

Nejistota

 

Vůbec si nedovedu představit, co to je, mít druhé dítě. Dokážu dát každému z nich tolik pozornosti, kolik budou potřebovat? Jak se s novou rolí srovnám já? Už jsem si zvykla, že občas můžu vyrazit ven, že mám čas i pro sebe, že syn zvládne víkend s tatínkem na chatě. Jak zvládnu to, že tu najednou bude další naprosto závislý uzlíček? A jak to zvládne náš partnerský vztah? Jediné, čím jsem si jistá je, že milovat budu obě stejně.

 

Je to normální

 

Podobných pocitů se mi honí v hlavně mraky. S blížícím se termínem stále častěji. Pochybovala jsem, jestli je to normální, jestli bych neměla vyhledat nějakého terapeuta. Vždyť bych se měla těšit, radovat se. A tak jsem rozhodila sítě mezi vícedětné kamarádky a dozvěděla se, že většina z nich měla pocity úplně stejné. Byly bezradné, některé vyděšené, nepřipravené – ačkoli další dítě bylo plánované. Ulevilo se mi. A i proto to píšu. Protože některé jste na tom možná jako já, a bojíte se to říct nahlas. Protože se o tom málo mluví.

 

Na něco se přeci jen těším 🙂

 

Samozřejmě jsou věci, na které se těším. Na první pomazlení, přisátí. Na první navázání do šátku. Na první úsměvy. Vůbec na všechna ta poprvé, co nás dojímají. Na to, že maličké přijde na svět zjara a pod slunečními paprsky bude vše vypadat veseleji, než teď.

 

A jaké pocity jste měly vy před porodem dalšího dítka?