Nejdřív se uklidni ty, mami aneb jak mi má dcera nastavila zrcadlo

Děti mě neustále učí. Hlavně to, abych se při jejich (najednou zvláštním) chování ohlédla sama do sebe. Jako dnes. Muž se synem odjeli na chatu. Včera jsme to probírali a já váhala, jestli jet s nimi. Přeci jen se 14 denním mrnětem mi tam dost věcí chybí (mě, Anetce určitě ne). Rozhodli za mě – naložili auto věcmi potřebnými k dalším opravám a prohlásili, že už se nevejdeme.

(Pokračování textu…)

Z deníčku budoucí druhorodičky – strach a obavy se mnou cloumají

Půl páté ráno. Mám za sebou asi čtvrté vstávání k synovi. Budí se. Už asi šestou noc po sobě. Zase. Možná má noční můry, možná ho trápí bolesti z růstu. Nevím. Možná si jen uvědomuje, že tu brzo nebude sám, že za dva měsíce přibude sourozenec. Celé dny je náladový, vše je špatně. Záchvaty vzteku a nepříjemné emoce se střídají s kratšími světlými chvilkami. Dochází mi síly. Jsem protivná, unavená, nepříjemná. Zrcadlíme se navzájem. Zvyšuji hlas, křičím, někdy mi rupnou nervy víc a plácnutí na sebe nenechá dlouho čekat. Pak brečím, protože je mi všechno líto. A do toho neustále dostávám otázky typu: Už se těšíš na druhé?

(Pokračování textu…)

Vánoce jsou svátky klidu, ne úklidu – aneb ženský, přestaňme před Vánoci šílet

Během posledního týdne mi asi tři kamarádky nezávisle na sobě řekly, že by nejradši zrušily Vánoce. Že je to jen samej stres, rychle z práce domů, tam uklízet, péct, shánět dárky, tlačit se ve frontách na nákupy a do toho se samozřejmě starat o rodinu. Pořád jen honem honem, honem… Sypaly to na mě a já měla sto chutí zakřičet „STOP. Posloucháš se, co říkáš“? Vážně je tohle nutné? Někdo nám ženám (protože přiznejme si, je to jen naše výsada) snad přikázal, že se v předvánočním čase musíme uštvat? Neocení rodina místo uklizené klícky spíš manželku, přítelkyni a maminku svěží a v dobré náladě?

(Pokračování textu…)

1 2