Neuvěřitelně ten čas letí. Je tu další rok. Byl plný zkoušek, rozhodování, přehodnocování priorit. Byl náročný, hlavně na psychiku.

Moc jsem si přála s dětmi víc cestovat. Ale nešlo to. Tryskomyš začala v lednu v 10 měsících běhat, nošení odmítala, nikde neposeděla a nic si nedala vysvětlit. Byla prakticky pořád nemocná. Promarodili jsme se až do léta a na podzim to začlo nanovo. A nespala. Nebylo možné si s ní užít nějaké výletování. Pořád doma, zavřený v bytě. Když byla náhodou zdravá, bylo takový vedro, že jsme sebou plácly na balkon k bazénku nebo na chatě pod strom a přežívaly.

 

Někdy na podzim jsem začala být psychicky vyčerpaná a naštvaná na celej svět. Začaly se mi i vracet úzkosti, od kterých jsem měla léta pokoj. Nedařilo a nedaří se najít dům. Na začátku 2018 jsem si naivně myslela, že do Vánoc budeme v novém. Upínala jsem se k té myšlence stěhování. A ono nic. Strašně mě to deptalo, a já deptala a prudila všechny kolem sebe. Pitvala sem se v tom, doma rozhodně nevytvářela pohodu, v bytě mě všechno štvalo a pro děti jsem rozhodně nebyla tou mámou, kterou bych chtěla být.

A i proto si sepisuji seznam přání, která bych si letos chtěla splnit. Několik let po sobě jsem si vytvářela vision board, nástěnku snů. Měla jsem jí neustále na očích. A ono to fakt fungovalo. Letos ji v plánu zatím nemám, protože malá tryskomyš mi tu poslední pokreslila (zřejmě svými přáníčky), pak jí servala ze zdi a vzteky na ní zadupala. Tak jí nechci pokoušet 😀

– koupit dům a přestěhovat se,

– začít konečně řídit,

– vyměnit v obýváku opelichanej koberec,

– pořídit si záclony na chatu,

– přečíst alespoň jednu knížku týdně,

– jet sama bez dětí na víkend na hory,

– být častěji s mužem jen ve dvou,

– udělat si čas na pravidelné psaní,

– konečně dopsat knížku a e-book,

– začít zase zpívat,

– vrátit se k ježdění na koni,

– zhubnout :D,

– naučit se na foukací harmoniku,

– naplno si užít poslední rok rodičovské,

– jezdit s dětmi na výlety vlakem,

– vzít děti Pendolinem do Prahy,

– víc žít přítomným okamžikem,

– stavět s prckama donekonečna koleje a silnice a neodbíhat při tom k mobilu,

– míň na děti řvát a víc věci řešit s chladnou hlavou,

– být na rodinu milejší, i když umírám únavou,

– omezit online život,

– víc spát,

– vyrazit na dovolenou do Alp,

– vzít děti na lezeckou stěnu,

– spát pod širákem,

– užít si letní táborák,

– zajet na Lipno, Velkou Ameriku a Srbsko,

– mít se víc ráda i se všemi svými chybami.

Některá přání se drobet vylučují – pokud pořídíme dům, asi už nepojedeme na dovolenou a i výletů bude pomálu, protože na to letos určitě nebudeme mít – ani finance, ani čas.

Co si ale splnit hodlám a vlastně i svým dětem, je užít si poslední rok na rodičáku. Před pár dny došlo, že mám před sebou poslední rok. Možná si ho o pár měsíců prodloužím, pokud vláda skutečně přidá slibované peníze, ale tak jako tak se to období chýlí ke konci. Poslední měsíce svobody a volnosti. Kdy si můžu kdykoli odjet pryč a neřešit, jestli mi v práci dají volno. Kdy můžeme s dětmi chodit půl dne v pyžamu. Kdy neřeším, zda mě z firmy nevyhodí, když budu s marodama neustále doma…Kdy nemám na starosti nic jiného, „jen“ být s dětmi.

Jsou opravdu velice aktivní, ta menší je ještě o level výš, než ten starší. Tvrdohlavá (po mě),  neposedí stále, naopak k tomu přidala šplhání ve výškách, takže jsme ji přejmenovali na orangutana…Ale už dost ujde sama, ponosí se ráda, a je pro každou srandu. Věřím, že letos bude fit a že i ty výlety zvládneme. .

Ale na druhou stranu, ráda si od nich odpočinu. Už jsou oba samostatnější a zvládnou hlídání, takže se pomaličku můžu vracet k tomu, co mě naplňuje. A těším se na to, protože i máma (hlavně máma!) musí myslet taky na sebe 🙂

A jaká přání byste si rádi letos splnili vy?