Zimní dovolená za všechny prachy aneb jak to dopadne, když dítě nemá rádo sníh

Mám-li jedním slovem zhodnotit uplynulý týden na Šumavě, musím ho označit jako „vyčerpávající“. Už dlouho se mi nestalo, že bych se z dovolené těšila domů. No a částečně si za to můžu sama, jak jinak 🙂

Když jsem nadšeně plánovala letošní zimní týden u Borové Lady, jaksi jsem zapomněla vzít v potaz jednu zásadní věc – že ta naše dvouletá tryskomyš nemusí sníh…Na svou omluvu musím říct, že se to doma tolik neprojevovalo. Naopak, při bobovačce u paneláků byla vcelku spokojená (bobový slalom mezi psíma hovnama na našem sídlišti ale moc neuspokojuje mě)…Jenže ono je holt rozdíl 5 cm nebo půl metru sněhu. Moje představy o tom, jak celý dny s dětma blbneme ve sněhu, bobujeme, stavíme sněhuláky, chodíme na procházku, učíme staršího lyžovat…velmi rychle vzaly za své.

Hned druhý den po příjezdu jsme vyrazili do Kvildy, zapsat staršího do lyžařské školky. A mezitím že půjdem bobovat. Ta sáňkařská dráha ve Skiareálu, to je vám pecka. Byla jsem nadšená a (kupodivu obě) děti taky. To byl ale jedinej den, kdy ta malá tryskomyš byla venku spokojená. Druhý den synovo lyžařský čas prořvala a mohla jsem se stavět na hlavu. Díky bohu, že celej Skiareál byl prázdnej. Pokud jste tam někdo v pondělí odpoledne byl a slyšel to vzteklý uřvaný dítě, věřte, že to bylo to moje. Zachránila nás až místní pekárna a rychlý úprk do chalupy.

A další dny už se vezly v podobném duchu. Malá venku vydržela 15 minut (snad s výjimkou prvního dne) a konec. Jelikož byly hlášené velké mrazy, pořídila jsem jí super teplé rukavice Reima. Jak naivní jsem byla, když jsem si myslela, že si je nechá nasadit…Rukavice (jakékoli) odmítala. Po té čtvrt hodině v nějakých -6 stupních měla ruce rudý a zmrzlý, začala teda kňučet, že to pálí a natahovala ručičky.

Huráá, moje chvíle na Reimy přišla, jásala jsem. Předčasně. Jediný, co si nechala nasadit, byly ty nejslabší prstovky od Větnamců. Ty jí samozřejmě nezahřály, takže byla protivná. A já se fakt snažila. Tahala sem ven duplo, stavěla domečky princeznám a ohrádky koním, vozila jí na bobech do kopce a sjížděla s ní dolů, dělala psí kusy a prd z toho. Pak naštěstí objevila iglů a tam se jí konečně chvíli líbilo.

Čas jsme teda trávili vesměs na chalupě, a to úplně nebylo něco, po čem jsem toužila.

Klidnému pobytu navíc neprospělo to, že jsme si objednali chalupu plnou schodů 😀 To jsem sice věděla dopředu a nijak mi to v tu chvíli nevadilo – naše pohybově zdatné dítě nemá se schody sebemenší problém. Ne, ona ne. Problém jsme měli my s mužem. Ona totiž na těch schodech byla furt. Schody jsme měli v našem pokoji, ve společenském pokoji, a pak hlavní z přízemí chalupy do patra…Takže ani v kuchyni dole jsme nebyli v bezpečí, jelikož dáma si za den osvojila otevírání dveří a bylo vymalováno. Zbytek osazenstva se bavil ve společenské místnosti a my honili naše dítě různě po chalupě 😀

Že by si snad sedla k hračkám, nebo nedejbože k jídlu? Ani omylem. Všude jí bylo plno, všude musela být, všecko vidět, vyzkoušet a kdo jí stál v cestě, ten si užil. Jelikož s námi byla i dvě miminka, nesměli jsme jí spustit z očí, protože její styl „kamarádění se“ se těm prckům (pochopitelně ani jejich rodičům) příliš nezamlouval. Na konci pobytu jsem si připadala jako nejneschopnější matka, která nezvládne ukočírovat svý dvouletý dítě.

Když po 5 dnech ráno vstala se štěkavým kašlem, rozhodli jsme se to zabalit. Bylo mi jasný, že dřív nebo později se k tomu přidá teplota. Starší už chrchlal druhý den a horečkou si prošel noc předtím. Nám do pobytu zbývaly dva dny. Nebylo co řešit. Než jí vzteklou držet v pokoji o 10 metrech čtverečních, to radši pojedeme domů dřív. A mě se opravdu ulevilo, spadlo ze mě to napětí posledních dnů a konečně jsem se trochu dokázala uvolnit.

Myslela jsem si, že letos s nimi pojedu ještě jednou a sama. Tak tenhle nápad jsem si z hlavy vyhnala velmi rychle. Nejbližší pobyt s oběma bude v období tepla, kdy budou moct lítat venku, na hřišti, jezdit na kole apod. Jo a jedu jedině do bezbariérovýho ubytování 😀

P. S. abych si jen nestěžovala 😀  Starší byl skoro celou dobu skvělej. Prvně zkusil lyžovat a já jsem byla mega pyšná, protože on je prostě pohybově fakt nadanej. Bobovačku s ním jsem si užila mockrát. První dny bylo úžasné počasí, mráz, sluníčko, modrá obloha, všude kolem ticho a čistej sníh. I ten pohled z okna chalupy pohladil, dobil baterky. Poprvé v životě jsem stála na sněžnicích a fakt se mi to hodně zalíbilo. Tím lítáním po schodech nahoru a dolů a s bobama do kopce jsem zhubla asi 2 kg 😀 Poznala jsem další krásný šumavský místo a ráda bych ho prozkoumala i v létě.

P. S.2 O ubytování příště.

A co vy a vaše dětičky? Jak si užívají zimu a sníh?

Follow Veronika Haláková:

Miluju hory a tuhle lásku předávám svým dvěma dětem. Na našich túrách hledáme cesty vhodné pro kočárek. Ukazujeme rodičům, že hory jsou přístupné i s těmi nejmenšími. Jak a proč vlastně web vznikl si můžete přečíst tady.

Leave a Reply